Jitka - Lucka (22✝) chtěla ještě vidět Paříž a měla mnoho přání ... Paříž už jsme nestihly ...
Je smutné vidět příbuzné odcházet, ale ještě horší je se s nimi loučit a vědět, že to může být naposledy. Své o tom ví paní Jitka. Svou dceru Lucku učila znovu mluvit, číst a psát. Dva roky trval jejich boj s leukémií. Lucka (22✝) nakonec nemoci podlehla, ale neprohrála boj. Bojovala do poslední chvíle. Přečtěte si příběh o matce a dceři, které se ve zlém rozešly a jejich životy opět spojil největší nepřítel - leukémie.
V kolika letech se u vaší dcery projevila leukémie?
Moje dcera Lucka onemocněla přesně ve 20 letech akutní lymfoblastickou leukémií. Zavolala mi tu pro mě nejhorší zprávu (zatím) v životě 29. 6. 2012. Byla jsem tou dobou v posledním měsíci těhotenství a nemohla jsem tomu uvěřit.
Jak na tuto zprávu reagovala rodina a blízké okolí?
Všichni jsme byli zdrcení a moc jsme plakali. Byla jsem v tu chvíli sama doma v poslední fázi těhotenství a jela jsem za ní s jejím přítelem, kterého jsem nikdy předtím neviděla a kvůli kterému jsme se s dcerou ve zlém rozešly. Poslední dobou jsme se nestýkaly. Měli jsme to do nemocnice kde se léčila 100 km daleko.
Co pro vás bylo nejtěžší a naopak, co vám vlévalo sílu do žil?
Nejtěžší byl ten začátek. Nic jsme o tom nevěděli. Lucka nechtěla ani začít bojovat. Byla to nádherná mladá holka ... nádherná postava, vlasy ... a najednou tam ležela jako plešatá roztrhaná panenka a civěla do stropu. V Plzni je onkologie v osmém patře nemocniční budovy. Řekla mi, že se rozhodla skočit. Že nechce umírat pomalu a dlouho. Chytila jsem ji za ruku a řekla, že skočím taky. Pak se to zlomilo a začal náš boj. Za měsíc se nám narodila Eliška a to ji také hodně pomohlo. Moc ji milovala, už proto, že sama chtěla být mámou. Zjistila, že ať jsme si co jsme si, tak za ní stojíme a milujeme ji. Souhlasila s veškerou léčbou. Byla téměř půl roku v nemocnici. Dárce se našel celkem rychle. 10. 10. 2012 ji byla transplantována kostní dřeň. Dárkyně byla z Německa. Bratr bohužel neprošel.
Prostě jsem se zapřela a přesvědčovala jsem všechny pořád dokola že se vyléčí. Za 3 měsíce se ji to vrátilo. Napadlo to mozek, kolotoč začal znovu. Chemoterapie přímo do mozkomíšního moku v páteři. Měla jich dostat třicet, ale po jedenácté odpadla. Otekl ji mozek a zůstala na úrovni tří let. Nepamatovala si nikoho. Jen mě ... nevzdala jsem to ... naučila jsem ji všechno znovu - mluvit, psát, číst - dokázali jsme to. Vrátila se zpět. Trvalo to půl roku. Mám celkem čtyři děti. Cesta byla dlouhá sto kilometrů, tak si asi dovedete představit, jak náročné to bylo. Jak finančně, tak psychicky, časově ... no nářez!
Lucku začalo bolet koleno. Leukémie byla zpět. Než lékaři začali něco dělat, tak už byly napadené veškeré klouby i kosti a začaly se rozpadat. Řekli, že už se nedá nic dělat.
Byl listopad 2013. Dostala chemo jen na zpomalení, ale léčba skončila. Nevzdala jsem to!
Vrhly jsme se na alternativní léčbu. Bylo toho mnohem více a došly jsme až ke konopí a k výtažkům z něj. Prodloužilo ji to život o deset měsíců. Zemřela důstojně. Doma ve své posteli 15. 10. 2014.
Je asi zbytečné se ptát, jak moc vás zasáhla smrt dcery. Jak jste trávily poslední čas spolu?
Její smrt mě zasáhla jako zatím nic v životě. A to mám život moc těžký už od dětství. Zemřel mi na rakovinu otec a má matka ji už dvakrát porazila. Momentálně je na tom zdravotně velice špatně, takže mě to zase čeká ... bohužel. Kdybych neměla ještě další tři děti, neměla bych už proč na tomto hnusném a nespravedlivém světě být. Ale jednou jsem je sem přivedla a jsem povinná tu pro ně být.
Když měla v srpnu poslední kolaps, řekli mi že má už jen dny, maximálně týdny. Byla většinou na invalidním vozíku. Chtěla ještě vidět Paříž a měla mnoho přání. Snažila jsem se ji splnit co nejvíce jejich přání v rámci možností a podle toho, co bylo v mých silách. Měli jsme spousty návštěv. Jezdily jsme na akce a výlety. Zařídila jsem ji profesionální focení. Chtěla se setkat s Vlaďkou Erbovou - Řepkovou ... i to jsem dokázala. Byla za ní až u nás doma. Paříž už jsme nestihly ...
Na fotografii je ve svatebních šatech. Při jaké příležitosti si je oblékla?
Ty svatební šaty měla na sobě právě při jednom z těch focení. Byl to nádherný den, i když jsem věděla, že ji nikdy svatbu chystat nebudu. Bylo to a stále je pro mě psychicky náročné.
Kdybyste mohla nyní tváří v tvář, z očí do očí Lucce říci něco, co jste ji říci nestihla, co by to bylo?
Řekla bych, jak moc ji miluji, ale to ona ví. Říkám to Lucce každý den. Myslím, že jsem ji to i dokázala a má láska k ní je silnější než smrt.
Jak vám i zbytku rodiny změnila smrt Lucky život?
Její nemoc i smrt nás zasáhla a úplně nám změnila životy. Mám zcela jiný žebříček hodnot a užívám si v rámci možností každou maličkost ... každý úsměv mých dětí a každý den jak to nejlépe umím a dovedu.
Máte nějakou radu pro maminky a tatínky, které vidí své děti umírat díky leukémii, nebo jinému smrtelnému onemocnění?
Radit je vážně těžké. Jen asi tolik, že lidé nemají čas žít. Honí se za penězi a obětují jim zdraví. Ale je to jen bezcenný papír a zdraví vám stejně nevrátí. Užívejme si každou minutu, protože nikdy nevíme kdy skončí čas, který máme vyměřený. Měli bychom dokazovat lásku těm, kteří nás milují. Lucka byla obrovský bojovník a naučila mě hrozně moc. Nevzdala to do poslední minuty. A já jsem hrdá, že zrovna já jsem měla tu čest být její mámou, i když jen na 22 let. Kdo ví ... třeba se zase jednou někdy někde setkáme.
Tento článek je věnován s láskou a úctou památce Lucie Jaklové.
